Článek
Německá reprezentace při letošním světovém šampionátu spoléhá i na šest hokejistů Eisbärenu Berlín, další dva klubem prošli v minulosti. Na první pohled žádný šokující fakt. Zkuste si ale představit, že trenér Radim Rulík staví český výběr kolem hráčů Dukly Jihlava.
.
Ne, není to až tak přehnaná paralela. Eisbären jsou totiž pohrobkem Dynama Berlín, jednoho ze dvou hokejových týmů bývalé Německé demokratické republiky. A zároveň netypickým příkladem policejního či vojenského klubu z komunistické východní Evropy, který se dokázal skvěle adaptovat na nové časy.
Zatímco ostatní Dynama, Dukly a Rudé hvězdy často jen vzpomínají na zašlou slávu, Eisbären dominují německému hokeji. Získali čtyři z posledních pěti titulů, včetně toho letošního. Od sjednocení země si mistrovské oslavy užili už jedenáctkrát.
Hrají v moderní Uber Areně, před sedmi roky si dělali zálusk na Jaromíra Jágra a předsedou dozorčí rady je Luc Robitaille, člen Hockey Hall of Fame. Přes amerického vlastníka Anschutz Entertainment Group jsou propojeni s klubem NHL Los Angeles Kings a fotbalovým Los Angeles Galaxy.
Na podzim 1989, kdy se hroutila Berlínská zeď, by takový příběh připomínal čirou fantazii.
Neboť hokej byl v NDR jen trpěným, okrajovým sportem. Měl nejmenší ligu na světě, pět krytých stadionů a soudruzi komplikovali hráčům život na každém kroku. K zániku nebylo daleko.
Němci proti Němcům
Přitom ještě v 60. letech východoněmecký hokej nepřipomínal sbírku kuriozit. Reprezentace dokázala konkurovat Finsku a USA, na světových šampionátech si připsala i dvě výhry nad Švédskem.
Největší pozornost však poutala politickými kauzami. A že jich nebylo málo.
Začalo to rokem 1961, kdy západoněmecké mužstvo na příkaz z vládních míst nenastoupilo k zápasu s NDR. Důvodem byl znak se srpem a kladivem na dresu soupeře, tehdy ve Spolkové republice zakázaný, stejně jako hymna, jež by se v případě vítězství východního týmu hrála.
Jediná porážka s NDR | Sport SZ
V historickým statistikách čs. hokeje je i jedna reprezentační prohra s NDR (2:3). Zrodila se 13. listopadu 1973, na úplném počátku sezony, a jsou pod ní podepsané hvězdy jako Jiří Holeček, František Pospíšil, Ivan Hlinka, Václav Nedomanský, Vladimír Martinec.
Hrálo se totiž ve Weisswasseru na otevřeném stadionu, navíc začalo foukat a pršet, což mnohem menší problémy dělalo soupeři. „Do jisté míry je chybou, že jsme na utkání pod širým nebem přistoupili,“ konstatoval druhý den Československý sport.
O rok později se šampionát konal v americkém Colorado Springs a úřady odmítly hráčům NDR udělit víza. Byla to zjevná reakce na postavení Berlínské zdi. Ze solidarity se proto z turnaje odhlásily Sovětský svaz a Československo.
A do třetice se o rozruch postarali hráči NDR. V roce 1963 prohráli se Západním Německem 3:4 a při hymně se postavili k soupeři i jeho vlajce zády. Mezinárodní federace IIHF to vyřešila tradičně alibisticky: udělila jim distanc na tři měsíce, tedy v letní pauze.
Hokej na vedlejší koleji
Pro východoněmecký hokej se osudovým stalo rozhodnutí vlády z roku 1969, že právě sport bude nástrojem, s jehož pomocí si země, stále fungující v diplomatické izolaci, získá mezinárodní respekt a uznání.
Režim měl odteď podporovat pouze odvětví, kde je šance vozit ve velkém počtu medaile z olympijských her (a kde cestu k úspěchu lze urychlit masivním užíváním dopingu). Mezi preferované se zařadily atletika, plavání, kanoistika, cyklistika, rychlobruslení, boby apod. Naopak tenis, basketbal nebo sjezdové lyžování se staly pouze rekreačními sporty.
Hokej od nejhoršího scénáře paradoxně uchránila přízeň Ericha Mielkeho, šéfa tajné policie Stasi. Dojednal kompromis, že budou smět aspoň existovat dva vrcholové kluby podřízené ministerstvu vnitra – Dynamo Berlín a Dynamo Weisswasser.
Šéf tajné policie Erich Mielke měl slabost pro hokej. Na snímku je s mladými hráči Dynama Weisswasser.
Osmičlenná liga se ze dne na den smrskla na dva účastníky, ostatní civilní oddíly byly rozpuštěné. V Drážďanech zrovna ve chvíli, kdy se dokončoval nový zimní stadion. Hokejisté si tam ještě pár let chodívali zahrát aspoň tajně, jak loni pobaveně prozradili v televizním dokumentu Eiszeit (Doba ledová).
Z většiny ligových hráčů se stali hobby sportovci organizovaní v podnikových mužstvech, trenéři přecházeli k perspektivnějšímu rychlobruslení. Mladí adepti mohli zapomenout na sportovní školy i na střediska vrcholového sportu.
Důvodem přidušení hokeje nebyla pouze mizivá naděje vyniknout ve světové konkurenci. Stejně tak soudruhům vadila jeho ekonomická náročnost. Kvalitní hokejky ani brusle se v NDR nevyráběly, musely se proto za cenné devizy kupovat v zahraničí. Nákladná byla rovněž stavba a hlavně provoz hal.
„K budování socialistické ekonomiky potřebujeme každou marku. Hokej by ročně spolkl tolik peněz, kolik vyžaduje nákup dvou chladírenských lodí na zpracování ryb. Takže, milí sportovci, co potřebujeme naléhavěji: hokej, nebo chladírenské lodě?“ pregnantně vysvětlil novou strategii Rudolf Hellman, státní tajemník pro tělovýchovu a sport.
Hlavně nesmíte postoupit!
Na druhé straně nikde jinde neměli ligoví hráči tak blízko k národnímu týmu – každý druhý byl zároveň reprezentantem! Ovšem i na mezinárodním poli si hokejisté NDR užili svoje.
V roce 1970 sice skončili na světovém šampionátu pátí, ale vedení rozhodlo, že se dobrovolně sestoupí do skupiny B. Navíc se východoněmecký hokej vzdal práva startovat na olympijských turnajích, byť splňoval kvalifikační kritéria. Poprvé a naposledy si tak pod pěti kruhy zahrál v Grenoble 1968.
Povinný pád z elitní skupiny byl doprovázený i stranickým výnosem, že národní tým nesmí postoupit zpátky do áčka.
Nový reprezentační kouč a bývalý skvělý útočník Joachim Ziesche nesl nařízení těžce, bylo proti sportovnímu duchu i veškeré logice. Ale zvykl si.
Základem bylo prohrát ideálně dva zápasy, aby účinkování na turnaji nebylo ostudné, a zároveň nehrozil souboj o první příčku. Při utkání s favoritem proto nechal opory odpočívat, případně do branky postavil náhradníka s instrukcemi, ať chytá jen puky, co poletí přímo na něj.
Drážďany mezi elitou | Sport SZ
V nové sezoně bude německou nejvyšší soutěž vedle Eisbärenu Berlín hrát i druhý klub z východu – Dresdner Eislöwen. V NDR ale stihl jen pár měsíců. Založen byl totiž až v dubnu 1990, kdy se hokej mohl znovu svobodně rozvíjet.
I díky zeměpisné blízkosti za Eislöwen nastupovala řada českých hokejistů, například současný trenér Kladna a reprezentační osmnáctky David Čermák. Přes čtyři roky tým jako kouč vedl Jiří Kochta, mistr světa z roku 1972. A když se v roce 2007 slavnostně otevírala nová hala, hlavní hvězdou akce byl Karel Gott.
V roce 1973 se však situace lehce vymkla kontrole. Východní Němci po dvou úvodních výhrách nad outsidery měli odevzdat body USA, jenže soupeř hrál tvrdě až špinavě, tak si to nenechali líbit, začali do soubojů chodit naplno – a nakonec díky čtyřem gólům v závěrečné třetině zvítězili 6:4.
Ziesche cítil, že nastal malér. NDR teď musela prohrát s Rumunskem a pro jistotu i s Japonskem, což bude vypadat trochu podezřele. Nahlásil tedy šest zraněných hráčů a silně zredukovanou sestavu.
Jenže krátce před zápasem přišel nečekaný telefonát z Berlína. Pracující lid byl statečným výkonem proti USA tak nadšený, že nepřichází v úvahu, aby reprezentace zbytek turnaje vypustila.
Nový úkol zněl: postoupit!
Podařilo se. Bez ztráty bodu.
Ještě pětkrát si tedy NDR zahrála ve skupině A. Patřit aspoň na čas mezi osm nejlepších týmů světa, to pro zemi se základnou čítající 50 vrcholových hokejistů představovalo malý sportovní zázrak.
Naposledy se ukázala mezi elitou v roce 1985 v Praze. Získala dva body za remízy s Finskem a USA, což na udržení nestačilo. Hráči z Berlína a Weisswasseru si aspoň mohli do životopisu zapsat utkání s Kanadou, za kterou mj. nastoupili Mario Lemieux, Steve Yzerman, Ron Francis a Scott Stevens.
Závěrečným vystoupením na světových šampionátech se symbolicky stala porážka 1:4 se Západním Německem.
Medaile po 33 letech
Několik relativních úspěchů z mezinárodní scény mírně posílilo postavení hokeje v NDR. V roce 1989 se dokonce rozhodlo, že po další sezoně se liga rozroste o třetího účastníka, a konečně se naplánovalo založení vlastní organizace (do té doby hokej fungoval jen v rámci bruslařského svazu).
Než se však představy funkcionářů stihly uvést v život, padl komunistický režim – a najednou bylo vše jinak. I v hokeji.
Hned v roce 1990 byly Dynamo Berlín a Dynamo Weisswasser zařazeny do Bundesligy a krátce nato změnily jméno – dnes jsou z nich Eisbären Berlín a Lausitzer Füchse. V první polovině 90. let si za ně zahráli i špičkoví čeští hokejisté. V Berlíně útočníci Jiří Dopita s Richardem Žemličkou, ve Weisswasseru obránce Josef Řezníček a na jeden zápas také František Musil.
Národní tým se rozpustil 8. dubna 1990 po utkání s Rakouskem.
Tečku za existencí východoněmeckého hokeje ale neudělalo znovusjednocení země, nýbrž kuriózně IIHF o devět let později.
Při prozkoumávání historických statistik totiž zjistila, že v roce 1966 bylo špatně vyhodnoceno pořadí mistrovství Evropy. To se určovalo tak, že při MS se odečetly zápasy proti Kanadě a USA a vytvořila se samostatná tabulka. Tehdy se ale bronz automaticky přiklepl Švédsku, jako třetí nejlepší evropské zemi v pořadí světového šampionátu. Správně měl patřit týmu NDR, který porazil Švédy, Finy i Poláky a ve zredukovaném pořadí byl hned za Sovětským svazem a Československem,
Šéf IIHF René Fasel tedy sezval všechny žijící členy tehdejšího mužstva a po 33 letech jim slavnostně předal medaile. Jediné, které kdy východní Němci získali.
Tím se bizarní příběh hokeje v NDR stal definitivně historií.
